Joelnet

Vděčnost 1

Podrobnosti

Zveřejněno 11. 1. 2015 14:36

Napsal Administrator

Zobrazeno: 6673

Po několika letech se konečně dostávám k tomu, abych začal psát tento list.

Pamatuji se, že jsem jednou slyšel jednoho pastora vyprávět svědectví o muži, který přišel do církve a vyznal, že téměř 12 let mu Bůh každou neděli říkal, aby šel do církve. Ale on zareagoval až po těch 12 letech. Ponechme stranou, zda to bylo opravdu každou neděli, zda to opravdu mluvil každou neděli Bůh přímo či skrze svědomí, ale mluvím o tom proto, že mi to částečně připomíná tento případ.

Před zhruba čtyřmi lety, ale možná to bylo i pět, šest (nemám zatím moc dobrou pamět na to, kdy se co stalo a časově mi hodně věcí splývá) jsem dostal na srdce touhu psát něco jako slovo na týden v rámci tohoto webu. Téma, které se mi silně položilo na srdce jako úvodní a počáteční bylo jasné – vděčnost. Dokonce jsem napsal první list. Bylo mi jasné, že asi nebudu psát zatím každý týden, asi ani měsíc, ale jednou za čas by se mi něco podařit mohlo a postupně se to vyvine a posune ke své konečné podobě. Někdy takto prožívám věci, které mi Pán položí na srdce.

Od té doby mnohokrát se mi toto připomínalo a věděl jsem, že až zase začnu, bude první téma vděčnost.

Už malé děti se učí, a je to tak správně, poděkovat, umět říci děkuji a nepřijímat cokoli darované jako nějakou jasnou samozřejmost, automatický nárok a něco, za co třeba není děkovat.

V Písmu je vděčnost, a to především vděčnost k Bohu, uvedena jako jeden ze základních životních postojů a reakcí na realitu Boží existence a realitu našeho života.

„Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.“  /Řím 1,21/

Poznání Boha, které v této části Písma plyne z poznání moudrosti a řádu ve stvoření, má vyvolat dva základní postoje. Uznání autority, cti a respektu k Bohu a také zaujetí postoje vděčnosti.

Bůh je dobrý Bůh a není jen konečná, suverénní a rozhodující autorita. Je to osoba, které může být každý jednotlivec, ale i skupina či národ vděčný. A má být vděčný. Vděčnost, jako ostatní cnosti a postoje, je něco, co v nás může růst a být působeno jako ovoce Ducha, zároveň je to něco, k čemu můžeme být vyzývání, napomínání, k čemu sami sebe můžeme směřovat a zachovávat se v tom. Můžeme být dokonce k vděčnosti vyzváni přikázáním, což na první pohled může vypadat jako nemožné, pokrytecké a zákonické, ale přesto je to možné.

Ale stejně jako můžeme přijímat přikázání o tom, že máme milovat, máme být trpěliví, máme být pokorní a máme se radovat, tak můžeme přijímat přikázání, abychom byli vděčni.  Na některých těchto přikázáních můžeme jasně vidět, že potřebujeme zůstávat v Pánu, abychom toto ovoce nesli, aby v nás bylo působeno a aby bylo prostě skrze Ducha zapsáno v našich srdcích a nebyl to jen pouhý vnější příkaz.

Někteří lidé, i národy, jsou vděčnější než druzí či druhé. A to obecně za různé věci. Existuje i jakási přirozená vděčnost či nevděčnost. Jsou národy, které si neváží míru, národy, které si neváží pomoci jiných národů, ani obětí jiných národů.

Nevděčnost jako opak vděčnosti je uváděn naším výchozím písmem jako negativní postoj a v druhém listu Timoteovi se nachází jako jedna z charakteristických vlastností bezbožných lidí posledního času.

„Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.“ /2 Tim 3,1-4/

Podobně jako jiné věci je nevděčnost projevem lidské padlé přirozenosti, mimo jiné to znamená, že k ní máme všichni sklon. Myslím si, že nebude žádný člověk, který by byl dokonale vděčný ve svém srdci, ať už k lidem, nebo Otci, který jediný je dárcem všeho dobrého.  Každý z nás patrně má ve své charakteru, vzpomínkách a postojích zakotvenu tu i onde nevděčnost a nevážení si dobrých věcí, které má, které dostal a kterých užívá, ať už to bylo od lidí nebo přímo od Pána.

V dalších listech se tomuto tématu budeme věnovat. Nechť je nám to příležitostí prosvětlit některá temná místa a přijmout postoj vděčnosti jako životní postoj. Kromě jiného je taková pozorovatelné poučka, že pocit štěstí, ať tento může být jakkoliv sám o sobě klamný a zavádějící, může v jednom srdci způsobit zašlá střecha nad hlavou a miska s rýží, ale jinde se nedostaví ani uprostřed honosné vily a stolu oplývajícím všemožnými lahůdkami.  Tedy obecně, že pocit štěstí a klidu není jen v množství věcí, ale i jiných požehnání, která máme, ale spíše v postoji, který v našem srdci k požehnání v jakékoliv formě zaujímáme.

Vděčnost je spojena se spokojeností, a spokojenost alespoň v češtině i s pokojem. Naše generace se krmí prášky a houfněji se hrne do psychologických poraden, v podstatě uprostřed majetkového požehnání. Jedním z klíčů k plnému životu je zaujetí postoje vděčnosti.

Jiří Joel Krupa

25. 12. 2014